Na přečtenou.

31. května 2011 v 17:11
Pač už nikoho nezajímají moje výlevy a nemám chuť sem psát každý den.
Alespoň vězte, že jsem šťastná.
Až bude víc času a do-internetu-křičící nálady, třeba se vrátím.
Aloha internetoví kamarádi :)


 

21.5.2011

25. května 2011 v 19:54
Za skleněnou vitrínou
je výprodej lásky
už měsíc
- tuctové zboží
které vlastně nikdo nechce
Leda tak bavit se její krásou
a naivitou
a slepotou
tak akorát černobílá
tak akorát nešťastná
tak akorát
pro mě a pro tebe
my
- tuctové zboží
které vlastně nikdo nechce.

Dokud sníš, nejseš mrtvej.

19. května 2011 v 17:42
Zase jsem necelých čtrnáct dní nenapsala - vysvětlení je jednoduchý - strašně mě začal bavit život a neměla jsem čas si pořádně sednout a vymýšlet článek. Možná jsem si to všecko uvědomila před týdnem, když jsem zrovna ležela na lavičce před sborem v českým těšíně, koukala na modrý nebe, poslouchala Damiena a přemýšlela o tom, jak je svět úžasnej, krásnej a perfektní, že i to modrý nebe, na který každej den koukáme a nepřipadá nám nijak významný, je úchvatný a rozhodla jsem se, že si budu užívat každičkej okamžik svýho života. Obrovskou radost a naději mi taky přináší O., se kterým teď trávím dost času a pořád spřádáme plány do budoucna. Po matuře aspoň rok na Zélandě, cesta stopem do Paříže a pak kolem celýho světa s foťákem a kamerou a točení dokumentaristickýho filmu, bar na pláži, vystudovaná FAMU, vydaný sbírky básní, obcházení kaváren.
Já se tak těším!
Nechce se mi vracet zpátky na zem, jsem nepředstavitelnej snílek, kterej udělá cokoli, aby se mu tyhle přání vyplnily.
Budem šťastní.

Předevčírem jsem zkoukla poslední řadu Rozmarných let českého filmu, který sem sledovala úterý od úterý a moc mě to bavilo a inspirovalo a začala jsem opravdu vážně přemýšlet o té scénaristice na FAMU. Tak třeba se to někdy podaří.
Film, kterej následoval - http://www.csfd.cz/film/246487-3-sezony-v-pekle/ - mě vážně hrozně moc zaujal a bavil mě. I když jsem v normální školní dny zvyklá jít spát nejpozději kolem desáté, klidně jsem svoji částečnou únavu věnovala, abych tenhle film dokoukala do konce. Možná i díky 3 sezónám začaly vznikat výše uvedený plány. Nevím, kde se to ve mně bere, ale prostě mě hrozně láká zkusit si takovej život. Vědět, že budu několik dní mimo domov, mít s sebou jen batoh a v něm pár nejnutnějších věcí. Jít si svojí cestou.

Dneska mě to ve škole strašně nešlo a strašně nebavilo. Příští týden je maturitní, tak snad nám daj na chvilku pohov. Nesnáším, jak si najednou všici učitelé uvědomujou, jé, on se blíží konec roku, rychle známky, známky, známky!
Nasrat.


"Nezávislost, bisexualita, chlast, fet, básně. Miluju básníky! Jsou to osoby, který pohlížejí na svět skrze vlastní rýmy, jsou to nepochopené bytosti, jejichž lyrická aura září v dáli, jsou nepopsatelní."
(z recenzní na csfd)


Anika




 


Butterflies don't live in here, in ghetto...

7. května 2011 v 11:59
Ve dnech mezi 28. dubnem a 2. květnem jsem se zúčastnila Mezinárodního festivalu tolerance v Terezíně. Pochopení, učení, sdílení a diskutování pomocí umění. Byli tam studenti ze Švédska, Švýcarska, Slovenska a České republiky a naši "lektoři" byli z Ameriky, Skotska a Francie, tudíž veškerá komunikace probíhala v angličtině. Musím říct, že mě program festivalu hodně zaujal a moc mě to bavilo. Přes seznamovací hry, malování obrázků a divadlo jsme se dostali k problému holocaustu a vše bylo podáno hodně zajímavou formou. Taky jsme navštívili muzea a měli "tour of Terezín", kde jsme byli zavedeni na prohlídku márnice, modlitebny, na různá památeční místa, hřbitov, a tak. Všechno se mě nějakým způsobem dotklo a bylo to opravdu "life-changing". Nejen že jsme si všichni procvičili angličtinu, ale například beseda s paní Hoškovou, která zažila Terezín a Osvětim, byla opravdu neuvěřitelná. Na začátku festivalu jsme všichni obdrželi "journals", takové deníky, do kterých jsme často psali svoje pocity, kreslili apod. Líbilo se mi, že i když jsme často pracovali ve skupinách, nebyla to soutěž, nezáleželo na gramatických chybách, ale všechno se točilo okolo tolerance, spolupráce, sdílení a tak.
Musím říct, že mě to dost vzalo. Když jsem přijela domů, nebyla jsem schopna hned řešit otázku života a smrti nad fyzikou a chemií, ale doznívaly ve mě různé pocit, a proto jsem další den nešla do školy. Potřebovala jsem to všechno vstřebat a aklimatizovat se. Co byste vy říkali na fotky rodiny, pod kterými je titulek Cesta do plynu nebo kdybyste vešli do místnosti, kde je ma zdech sepsáno kolem deseti tisíc dětí do 15ti let, kteří v koncentračních táborech zemřeli?
Možná jsem na tohle hodně citlivá. Ale stejně si myslím, že každý by se do Terezína měl podívat a uvědomit si hodnotu svého života.
To mě přivádí k další věci. Jeden kluk od nás z gymplu z maturitního ročníku (můžu říct kamarád) si asi před týdnem sáhl na život. Povedlo se ho sice nějakým způsobem stabilizovat a byl převezen do nemocnice, kde sváděl obrovský boj, ale včera odpoledne zemřel. Nedokážu to pochopit, proč zrovna on. Nikdy bych nevěřila, že je něčeho takového schopný. Je mi strašně, je mi líto jeho rodiny a nejbližších kamarádů. Nevím, co se stalo, že se k tomu odhodlal, neznala jsem ho natolik dobře. To už nám ale nikdo neprozradí...
Pár dní zpátky jsem narazila na úžasného zpěváka jménem Damien Rice. Zrovna teď se mi jeho písničky absolutně hodí do nálady.
Doufám, že se máte líp.




And is that alright? Yeah
To give my gun away when it's loaded
If you don't shoot it how am I supposed to hold it?
(Damien Rice)
Anika





Kam dál